Úterý 10.7. - Den D [Černobyl, Pripjať]

2. září 2007 v 15:26 |  Ukrajina
Probouzíme se do slunného dne. Víme, že půjdeme daleko pěšky, navíc si máme vzít dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy a něco na hlavu, Mitch říkal, že předevčírem pršelo, a baráky prosakují, tak aby nám něco nekapalo přímo na kůži. Myslím si, že to preventivně říká všem. Máme dilema co si s sebou vzít a co ne, co má smysl tahat - víme že bude pořádnéh horko jako dny předtím. Nakonec bereme do dvojice jeden batoh s dvoulitrovou vodou. (Doporučuju kupovat opravdu vodu, ať už gazovanou nebo negazovanou, ale ne minerálku. Ta když zteplá tak se skoro nedá pít. Mimochodem, minerálky jsou pouze neslazené.) Mitch opravdu přichází, padá další balvan ze srdce a vyrážíme přes dvorky mezi panelákama na nádraží. Není to daleko, jsme tam za pár minut. Před nádražím je taková malá tržnice, Mitch kupuje vodu, my pro jistotu taky, takže máme 3,5 litru na dva lidi, což se ve finále ukáže celkem málo.
Mitch nám hledá místo ve vlaku, každý tady má své stabilní místo a tak to není zrovna jednoduché. Lidi se na nás dívají dost podivně, ale co. Vlak se rozjíždí, přistavuje v nějaké zastávce kde přistoupí další lidi, a pak už se rozjíždí přes běloruské území směrem k elektrárně. Někde jsem četl, že když stavěli Slavutič, tuhle trať, vymýšleli veškerá bezpečnostní opatření a zóny, tak mysleli prakticky na všechno. Akorát ne na to že by se mohl rozpadnou sovětský svaz. A tak se jede přes Bělorusko. Klasická peážní trať, nikde se nazastavuje. Taky není kde, všude jsou samé močály a bažiny, dost nehostinný kraj. Najednou se po levé straně vynoří rozestavěné chladící věže, snad pro pátý a šestý, možná pro sedmý a osmý blok, pozdějí "komín" - podle toho jsme si jistí že jsme tam, kde jsme.
Přijíždíme na nádraží přímo v elektrárně, vypadá to tady trochu jako v metru ve špičce, všichni se vyhrnou ven z vlaku a téměř běží, všichni stejným směrem, do útrob elektrárny. Po několika stech metrech je kontrola, místní mají nějaké ty průkazky, my musíme ukázat pasy a Mitch povolení.
Přicházíme na místní autobusouvé nádražíčko, stojí tady několik autobusů, my jenom sledujeme Mitche. Nasedáme. Zase má každý své stabilní místo, asi už roky. Jirku s Tomášem vyhazujou nějaké ženské. Nakonec všichni sedíme a jedeme. Ne daleko, několik zastávek, k vnějšímu okraji elektrárny. Tam vystupujeme a vydáváme se na puťák do Pripjaťi. Cesta je dobrá, jezdí po ní postarší náklaďáky se znakem radiace na přední masce. Kolem cesty jsou normálně značky (hlavní, tvar křižovatky), vypadají celkem nově. Přecházíme přes trať, začíná veřejné osvětlení (teda ne že by svítilo, žárovky už tam obvykle nejsou) a to je neklamný důkaz toho, že jsme blízko.
Před námi vidíme další hlídku, u "vchodu" do města. Zase pasy, povolení a můžeme dál. Procházíme hlavní třídou, na jednom z domů je stále tabulka, něco jako "bulvár Lenina". Původně široká třída, dva proudy v každém směru, oddělené širokým pruhem zeleně, po krajích taky zeleň a teprve pak domy. Teď? Tunel pro jedno auto, druhý směr není vidět, víme o něm jenom proto, že tudy projíždějí výše zmíněná nákladní auta. Domy po straně cesty? Skoro nejsou vidět. "Pruh zeleně" se za 21 let proměnil na pruh lesa. Pralesa. Přicházíme na námestí, na několika domech vidíme vtipně umístěnou reklamu na Prypiat.com.
První zastávka, nejvyšší budova ve městě, má snad šestnáct pater. Asi výpadek elektřiny, výtah nejezdí ;-), takže po schodech. V několika patrech se zastavujeme a procházíme byty. Klasický český panelák. Je tu bordel jak tady někteří dobráci po havárii rabovali. Věřím, že televize a rádia (neviděli jsme ani jednu/jedno), dosud někde po Ukrajině hrajou. Asi září trochu víc než ostatní. Ale co, radiace přece není vidět. V jedenáctém patře, hned kousek od výtahu,
nacházíme klavír. Loni prý ještě hrál, teď je ticho. První věc, které jsem se ve městě dotknul. Vycházíme až na střechu. Jak tady pršelo, je tam bazén. Odtokové kanálky zanesl čas. Namočit boty si nechceme, takže máme dost omezený prostor pohybu. V dálce vidíme radar, údajně na ochranu elektrárny, ale bůh ví, na co je doopravdy. Vidíme a foťíme i elektrárnu, ale je mírný opar tak z těch fotek moc není. Dole pod náma vidíme náměstí, střechy domů. Ulice moc vidět nejsou, jsou strašně zarostlé.
Jdeme dolů a procházíme školku. Klasika, kdo se o problematiku zajímá, tak zná z fotek - panenky bez hlaviček, hlavičky bez panenek, hračky, dětské knížky, postýlky, botičky. Celkem depresivní. Ve škole to samé ve větším provedení, třídy, tělocvična. Listuju jedním slabikářem, je v hodně dobrém stavu. Všude učebnice, nástěnky k N-tému sjezdu strany. Našli jsme i jednu místnost, kompletně pokrytou v pořádné vrstvě protichemickýma maskama. V den evakuace prý bylo cvičení. Jak se chránit proti radiaci ale ve městě nikdo nevěděl. Škola musela být podle mého odhadu tak pro 1500-2000 dětí.
Dále přicházíme k bazénu, ten prý fungoval nejdýl, všude jsou položené nějaké speciální povrchy, něco jako linoleum, ve kterých se nedrží radiace a dají se snadno omývat. V bazénu, stejně jako různě jinde po městě, vidíme více nebo méně zdařené grafiti. Mitch se vyzná, zná i některé autory. My jsme žádné umělecké ambice neměli, takže pokračujeme dál.
Vracíme se k náměstí, procházíme obchod, na svou dobu opravdu velký, zhruba jako dnešní Billy nebo Alberty u nás. Přicházíme ke kulturnímu domu, všude jsou megaportréty ukrajinských pohlavárů, sem tam nějaký ten Lenin se svým "Učiťsja..." Moc se mi tady nelíbí, fakt tady v několika místech kape voda. Za kulturákem je "Lunapark", tři kolotoče, z toho známé ruské kolo a autodrom. Autodromem prorůstá okolní buš, ale ruské kolo vypadá jako nové. Stojí na asfaltu dost daleko od stromů, takže se do něj příroda ještě nepustila. Někde jsem četl že je to nejfotografovanější ruské kolo na světě. (To určitě, když si ho vyfotí tak tři lidi denně, a v Prátru nebo v Londýně tisíce).
Tady se naše výprava po městě končí. Jestli se sem vypravím někdy příště, tak určitě v zimě, kdy příroda trochu ustoupí, bude víc vidět budovy. Chtěl bych vidět např. stadión, na to ale není čas, musíme zpátky. Kolem jedné hodiny přicházíme přímo k sarkofágu čtvrtého bloku. Kolem něho je několik vrstev zdí a plotů s ostnatým a žiletkovým drátem. U plotu je "Visitors center". Míjíme se s jinou skupinkou. Vevnitř se dozvídáme zajímavé informace o současném stavu sarkofágu a prostorů pod ním, v místnosti je velký model aktuálního stavu budovy čtvrtého bloku, kolem dokola vlajky států, které přispěly na likvidaci černobylských škod. Jsou tady zastoupeny snad všechny evropské státy, česká vlajka ale chybí.
Už máme celkem hlad a žízeň, vodou šetříme, doufáme že oběd bude formou "sněz (a vypij) co můžeš". Není. Tohle není kantýna pro stabilní zaměstnance, ta je prý o hodně lepší, ale pro krátkodobé pracovníky a takové živly jako jsme my. Nějaká polévka s chlebem, kuře s rýží, sklenice limonády (poctivé, z rosekaných citrónů) a nějaký pirožek. Před vstupem do kantýny musíme poprvé projít detekčním zařízením, všichni máme zelenou. Mitch vidí že se nám nedostává vody, tak nám někde sehnal další lahev, takže už máme dost. Ptal jsem se ho, jestli si můžeme nabrat vodu na WC u kantýny. Stejně jako vždycky na podobné otázky, odpověděl něco věc stylu "I would not do that", nebo "I think it is not safe". Tak jsme se radši jenom trochu umyli. Mitch u uběda sebral nějaký chleba navíc, který se za chvilku zužitkoval na mostě přes jakýsi chladící kanál, původně pro chlazení prvního až čtvrtého bloku. Pod mostem jsou ryby, mezi nimi tak čtyři nebo pět obrovských sumců, kteří jsou tady (sem se to přirovnání moc nehodí), kteří jsou tady už od Černobylu. Přežívají tady v radioaktivní vodě už jednadvacet let, žili tady asi už i dlouho předtím. Vzhledem k tomu, že je tady "turisti" i místní zaměstnanci pravidelně krmí, budou žít dál - žádné přirozené nepřátele nemají, a nejbližší rybář je odsud dobrých třicet kilometrů daleko.
Odsud se místním minibusem vydáváme k budově pro pátý a šestý blok. Všude jsou stále jeřáby, stavba už ale pokračovat nikdy nebude. Nedaleko je i budova, ve které je ke shlédnutí nedostavěný pátý reaktor, údajně jedna ze tří částí, které se měly na místě dát dohromady.
Pokračujeme minibusem kolem rozestavěných chladících věží, už jsem je zmiňoval, podobných jako u každé druhé české atomové nebo tepelné elektrárny, do Černobylu, do města. Tam toho moc k vidění není, několik ulic, větší ruch vozidel, obchod, restaurace už zase fungují, je tady odhadem tak 200 obyvatel. Vidíme kostel, místní prý tvrdí, že on ani zahrada kolem nebyla zasažena radiací (asi boží zásah). Navštívíme "muzeum" techniky použité při sanačních pracech, je to už jen několik vozidel, která jsou natřená, vypadají podezřele nově. Ostatní, z kdysi velkého hřbitova techniky, který můžete vidět na fotografiích různě na webu, prý byly zlikvidovány (rozřezány, zakopány, zavezeny). Na hlavní ulici je socha Lenina, fotíme a jedeme zpátky do elektrárny. Tam asi půl hodiny čekáme ve vlaku až nás někdo vyhodí ze sedadla, že tam jezdí vždycky, to se nám nakonec nestalo. Dopíjíme poslední kapky vody a vyrážíme na skoro hodinovou cestu vlakem zpátky do Slavutiče. Večer zajdeme zase na pivko do hospůdky (Oboloň, výborné, asi nejlepší co jsme pili), tentokrát ho podpoříme i nějakým místním aditivem, dozvídáme se některé místní speciality, jako že v Bělorusku jsou levnější auta, ale když si je chce ukrajinec dovézt domů, tak mu je celníci často zabaví (Lukašenkovi do sbírky?). Že nejchudší část Ukrajiny je právě podél západní hranice, tj. okolí Rivne, Lvova a Zakarpatí. Že pivo Slavutič, které jsme si chtěli dát (pak jsem si koupil litrovku v Kyjevě ve stánku), se nedělá tady ale někde 500 km daleko. Že v zóně pořád pracuje 3000 (!) lidí, původně za plného provozu 5000. Co tam všichni dělají? Někteří nic, prostě je zaměstávají už 21 let od havárie, práce pro ně není. Hodně lidí, z různých zahraničních firem, pracuje na různých projektech. Co si představit pod projektem to nikdo moc neví nebo o tom nechce mluvit. Za Pripjaťí je velký skleník, je vidět z toho šestnáctipatrového domu, prý tam dělají nějaké pokusy na rostlinách zasažených radiací, ale bůh ví... Mitch taky pracuje na nějakém projektu, prý pro nějakou francouzskou firmu, o co přesně jde se s námi nepodělil.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama