Pondělí 9.7. [Lvov-Slavutič]

2. září 2007 v 15:25 |  Ukrajina
4:00 budíček, relativně vyspaní vyrážíme, ať jsme z pole dřív než dorazí první kombajny. Najíždíme zpátky na remontcestu Lviv-Rivne, ta je naštěstí prakticky prázdná, trochu se lepší, občas je čtyřproudovka. O půl šesté nás čeká první setkání s DAI (něco jako děržavna automobilna inspekcija). Obvykle mají, nevím jak to vyjádřit česky, poláci tomu říkají "posterunek", takovou úřadovnu u cesty, označenou modrou značkou stejnou jako u nás parkoviště nebo nemocnice, s nápisem DAI (v azbuce) a sníženou rychlostí. Někdy stojí ale i mimo, většinou ale nedaleko. Řidiči v protisměru spolehlivě blikají, my jsme blikali taky. Takže teda první setkání proběhlo nejhůř ze všech (celkem byly tři), pas řidiče, techničák, zelená karta. Pak si daičik něco mrmlal, něco po nás chtěl, my jsme mu říkali že nerozumíme, on zas něco chtěl, my zas nevěděli co, tak vrátil papíry a jelo se dál. Těžko říct jestli chtěl úplatek nebo mu něco fakt vadilo, ale další dvě setkání s daičikama už byly naprosto standardní (pas řidiče, techničák, zelená karta), jeden nám ještě popřál něco jako dobrou cestu. Přesto jsme pro jistotu vozili celou dobu v kastlíku jednu plechovku plzně a jednu budvaru.
Za Rivne začíná ukrajinská dálnice, což v tomhle úseku je sice neuvěřitelně široká, za to strašně dobitá cesta. Představte si D1 po Ladovské zimě, pak dvě tři další podobné zimy, mezitím krupobití, roj meteoritů a dvě morové rány. Mezitím žádné opravy. Tak teď možná trochu tušíte jak ta cesta vypadá. Průměrná okreska nejnižší třídy mezi Horníma Houžvičkama a Dolním Příkopem, široká dvacet metrů. Těžko říct, prostě tankodrom. Dírám se dá vyhýbat, ale jen těm velkým. Malým to nemá smysl. Naštěstí se v průběhu cesty čím blíž ke Kyjevu ta cesta lepší, před ním je to už standardní dálnice. Pod pojem standardní dálnice si na Ukrajině lze představit velmi širokou, velmi kvalitní dálnici, s tím že na cestě jsou autobusové zastávky, vede přímo dědinama (nečekejte žádné viadukty) takže i přechody pro chodce (většinou omezení na 100, někdy 80). Kolik je vlastně maximální povolená rychlost na dálnici se nám zjistit nepodařilo. Na tom nejhorším úseku jezdili místní borci 100-110, my tak 80-90 s jazykem na vestě a smrtí v očích. Další specifikum 90% ukrajinských dálnic - nejsou mimoúrovňové křižovatky. Takže když chcete odbočit vpravo, není to problém. Pokud chcete odbočit vlevo, musíte odbočku přejet, po pár stech metrech je odbočovací pruh vlevo, tím se otočíte přes dělící pás do protisměru, vrátíte se oněch pár set metrů, a odbočíte doprava. Zdá se to šílené, ale při minimálním provozu, jaký na dálnicích panuje, to funguje docela dobře. Celkem nás překvapil obchvat města Žitomir, dálnice vede přímo do něho, ale nový obchvat se odklání a vede vlevo (severně) kolem města. Po cca 20 km se napojíte zpět na dálnici, ale ne ve směru na Kyjev, kterým celou dobu jedete, ale směrem do Žitomiru do města. Takže povinně všechna auta, která jedou Lvov (Rivne) - Kyjev, musí absolvovat přejezd do protisměru popsaný výše, místo je vidět na obrázku níže (pohled na odpojení obchvatu směrem od Kyjeva). Často taky uvidíte značky podobné našemu "Zákazu otáčení", prostě taková šipka do protisměru s nápisem města. Celou cestu do Oděsy nás tak provázely značky "Kyjev zpátky". Ale to už trochu předbíhám.
9:15, na tachometru 206 313, tj. první tisícovka v zádech, zastavujeme cca 100 km před Kyjevem u benzínky, dáváme si obligátní kafíčko z automatu (snad u každé pumpy kde je víc než pokladna), na bankovky 1 nebo 2 hr, kafe stojí obvykle 1,5 hr, takže tam občas necháte nějaký kredit pro dalšího. Ten ale musí přijít rychle, protože jinak nevyužitá půlhřivna propadá. Kupujeme výborný atlas Ukrajiny, pokud se tam chystáte tak zastavujte na každé benzínce dokud ho nebudou mít. 1:500t, úplně na místní poměry stačí. Je sice rusky (názvy všech dědin, na tabulích u cesty jsou ukrajinsky, čili v atlase je napsané Rovno, na cedulích Rivne, atp.) což ale tak nevadí, většinou ten začátek vypadá stejně a liší se to jenom koncovkou, maximálně pár samohláskama. A5 (trošku větší), červený, nápis "Ukrajina 1:500 000", obrázek auta, a nápis "atlas avtomobilnych dorog", nakladatelství Kartografija. Kvalitní desky, žádný šmejd. Měli tam i kroužkovou vazbu, ale tenhle mám teď aspoň jako suvenýr v knihovně. Za 24,5 hr výborná koupě. Obsahuje i základní orientační plány 55 měst a rejstřík měst.
No a zhruba za hodinku jsme v Kyjevě. Je velký. Oproti "venkovu" je tady neuvěřitelný provoz. Hlavní bulvár z centra na západ má tak 10 km, jedeme to tak hodinu, ale mapa v atlase nás vede spolehlivě do centra, a to je tam Kyjev na dvoustraně v měřítku 1:100t. Hned jak to jde tak Jirka kupuje pořádný plán města.
Nemáme odvahu parkovat jen tak někde na ulici, a když vidíme šipky na kryté parkoviště, tak tam jedem ať to stojí co to stojí. Asi nejdražší parkoviště v celém Kyjevě, 20 hr / hodinu, celkem jsme pak platili 90 hr. Zloději.
Jdeme se trochu podívat po centru, moc z toho nemáme, jsme už celkem utahaní, Jirka nás vodí podle průvodce po různých kostelích. Super je metro, pražáci si budou připadat jako doma (tři trasy, v centru trojúhelník). Je ale hodně hluboko, jednou jsem se v půlce eskalátoru rozhodl vytáhnout z batohu nějaký pirožek, snědl jsem ho a ještě nebyl konec. Kdesi zarohem u "Zlatých vrat" jsme našli výbornou stylovou hospůdku, částečně "self-service", dali jsme si tam výbornou pizzu, sice dost drahou, tak 100-120 Kč, nevím už přesně, ale na to, že to bylo v centru Kyjeva a ta Pizza mohla mít půl metru v průměru, to stálo za to. Pro mě první ukrajinské pivo, už nevím co to bylo za značku, ale potěšilo v tom horku. Za dvacku v centru města, co by jeden nechtěl. Jirka s Tomášem byli předtím na Zakarpatí, tam prý stálo polovinu. No jo, hlavní město. Ještě rychle procházíme Kresčatyk a Náměstí Nezávislosti, žádná demonstrace se nekoná, tak šup do metra a zpátky k autu. Pozn. pro návštěvníky Kyjeva - pokud chcete někomu poslat pohled a někde na nějaký natrefíte, kupte ho, i kdyby na něm měl být malovaný kostelík. Jiný už nejspíš neseženete, to se stalo i mě - ani v suvenýrech, ani v trafice. Nikde neměli pohledy.
Vyrážíme na východ, zastavujeme ve městě Brovary (spíš takové předměstí Kyjeva), zastavujeme u jakéhosi HyperSuperMega marketu (na místní poměry celkem velký, trochu větší Tesco nebo Globus), na který vedly ukazatele už snad z centra Kyjeva. Na střídačku si jdeme nakoupit něco k jídlu na večer a hlavně na zítra.
Vyrážíme, dálnice na Černichiv je jiné kafe, jsou tady občas i mimoúrovňové křitovatky, sjíždíme na Slavutič a za chvilku jsme před hotelem. Snažím se dovolat Mitchovi, což se mi celkem dlouho nedaří, nakonec to vyjde, když zjistíme že musíme volat +380### místo +80###. Mají tam v bývalém SSSR nějaký divný systém, všude uvidíte ty předvolby +80, ale je prostě třeba tam přidat trojku, tak s tím příště počítejte. Nakonec se povedlo dovolat, Mitch za čtvrt hodiny přišel, nebyl moc "zhovorčivý", zařídil nám v hotelu ubytování (on to nebyl až takový problém, protože ten hotel ač se nezdá je dost velký, odhaduju tak 100 pokojů, a obsazené - podle hluku z těch okolních a lidí co jsme potkávali na chodbě - byly tak tři.
Ubytujeme se a jdeme se trochu porozhlídnout po "Gorodu atomščikov v.2". Centrum města tvoří náměstí na které snad nevede žádná cesta pro auta, je to prostě vydlážděná louka a kolem ní baráky, chodníky, je to divné. Možná že tam je to normální, ale divné. Vůbec tam prakticky nebyl žádný provoz. Kolem náměstí pár normálních městských budov jako škola, nějaký zavřený kulturák, hospody, obchod (celkem solidní, otevřený snad do půlnoci, děláme další nákupy, sýry (měli i čokoládový sýr a sýr s obrázkem psa), salámy, pečivo na zítra, nějaké pití. Omladina nesedí v hospodách, ale na lavičkách na a v okolí náměstí s lahváčema. My jako západní turisti jdeme posedět do hospody, ale máme strach se rozšoupnout, v šest musíme vstávat, v sedm je sraz z Mitchem. Trochu nás obtěžuje jeden rus, ptá se jestli mluvíme anglicky a když mu řekneme že jo, tak on na to že umí jenom rusky. Je trochu připitý, ale není agresivní. Ptá se co tady chceme, tak mu něco nabulíkujeme, nevíme jak tady reagujou na ten zvláštní druh turistiky, u nás by se to asi nazývalo "povodňová". Takže dva pivka, Černichiv, není špatné ale máme po tom nějakého motáka.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama