Čtvrtek 12.7. [Ljubaševka-Galati]

2. září 2007 v 15:28 |  Ukrajina
6:30 Vyrážíme do Oděsy, 150 km nás nemůže rozházet, zastavujeme klasicky na benzínce na nějakou tu kávu a pečivo, a jedeme dál. Jak se blížíme k Oděse tak nám pomalu začíná docházet benzín, máme málo hřiven (plán byl měnit až v Oděse) a najít tady nějakou benzínku, kde se dá platit kartou, je dost nadlidský výkon. U čtvrté, přímo ve městě, mají ony slavné nálepky Visa a Mastercard, pro jistotu se ještě ptám jestli berou karty a odpověď je kladná. Bereme plnou, stav tachometru je 207 448, necelých 2150 km od startu. Při placení mi pumpař ukazuje lístek s tím, že karta byla odmítnuta, zkouším druhou, to samé. (Později jsem v bance zjišťoval, kde byla chyba, jednoznačně - mezi židlí a stolem, pumpař to prostě neuměl). Tak se ptám, kde můžu vyměnit peníze, nejdřív ukazoval někam vlevo, pak vpravo, pak se zeptal jaké mám, já že dolary, pumpařovi se rozsvítila očka a dal nám docela výhodný kurz. Takže máme po problému, teď druhý, zaparkovat někde v centru. Oděsa může mít tak milión obyvatel, takže něco jako Praha u moře. Prakticky jediné směrovky, které tam jsou, vedou směr Kyjev. Jakmile sjedete z hlavní cesty, tak přestanou i ty. Cestou do centra jsme pěkně bloudili, řídili jsme se podle podle slunce a tak trochu orientačním smyslem.
Trvalo nám to celkem dlouho, nakonec jsme zaparkovali v naprosto nejlepším místě, hned nad Potěmkinovými schody. Tam jsme se rozloučili s Jirkou a Tomášem a vydali se po svých do centra. Po schodech dolů do přístavu, pak kousek kolem něho. Potřebovali jsme koupit nějakou mapu města, což nebyl tak jednoduchý úkol jak by se mohlo zdát. Obešli jsme několik obchodů, papírnictví, trafik a dokonce dvě knihkupectví, až ... až jsme narazili na Jirku s Tomášem, hledající jedno konkrétní knihkupectví, které jim bylo doporučeno. Svět je malý, potřebovali nějakou mapu Oděsy a okolí. Mapy tam opravdu měli, takže jsme nakoupili a zase se rozešli.
Oděsy jsme měli dost, chtěli jsme se jet okoupat. I s mapou nám to trvalo hodnou chvilku než jsme se vymotali, většinou stylem "pořád rovně a až to nepůjde tak doprava", protože na nárožích sice občas cedule s názvy ulic jsou, ale často zarostlé nějakým stromem, rezavé, nebo jsme je prostě přehlídli nebo nestihli za jízdy rozluštit, protože je nějaký vtipálek napsal nějakým okrasným písemem. Nakonec se nám podařilo najet na nějakou hlavní cestu, kde už byly směrovky na letiště, a to jsme věděli že máme vyhráno. Pořád směrem na Ovidiopol nebo Belgorod Dněstrovskij, akorát v Iličevsku (tam jsme se vůbec neměli dostat, ale asi jsme někde špatně odbočili) jsme se nějak zamotali, nebyla tam v celém městě jediná směrovka, takže oprášit ruštinu a před každou křitovatkou "Zdrávstvujtě, pažalsta, kudá Ovidiopol... spasiba".
Nakonec jsme se dostali na cestu, kterou jsme chtěli, a v místě zvaném "Zatoka" jsme našli kemp (je i v mapě), kde jsme se konečně zašli okoupat do Černého moře. Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme se odchýlili od plánu cesty uvedeného na začátku - zjistili jsme, že naše "zelená karta" v moldávii neplatí. Co se dá dělat, místo Moldávie pojedeme přes Rumunsko. Co čert nechtěl, po rozpadu SSSR hlavní cesta z Oděsy do rumunského Galati vede několikrát přes Moldávii, takže jsme to museli vzít dost brutálníma "zkratkama" po okreskách. Ptali jsme se asi dvakrát, jestli existuje hraniční přechod mezi touhle částí Ukrajiny a Rumunskem, a vždycky jsme dostali kladnou odpověď.
A tak navečer přijíždíme do městečka Reni, kde se onen záhadný přechod nachází (celou hranici UA/RO tvoří Dunaj), nabíráme benzín až po okraj. Přijíždíme k Ukrajinské straně (19:15), žádný problém, za pár minut jsme pryč a po pár stech metrech nás čeká ... Moldavská hranice. V mapě to jen tak nevyčtete, na viamichelin.com a google maps to není poznat, na různých webech se píše o přechodu Reni/Galati. Co se dá dělat, při nejhorším budeme muset Moldávii nějak objet. Všechno ale probíhá v pohodě, před náma se vyřádili na nějakém rusovi, který jel očividně do Bulharska nebo někam dolů s manželkou a dětma na dovolenou, ale neseděl mu VIN s techničákem (aspoň tak jsme to pochopili). Nám vlezli párkrát orientačně do kufru, prošli pasy, techničák, zelenou kartu sice do ruky vzali, ale asi se do ní nedívali, protože to by bylo horší. Pořád se nás ptali odkud jedeme, kam jedeme, vtipkovali o pasu pro plyšového psa na zadním okně, o naší, teda spíš mojí ruštině, já jsem jim rozumněl to co oni chtěli (to co nechtěli říkali radši rumunsky, teda pardon, moldavsky). Pak to přišlo, s pasama do jakéhosi kanclíku, kde chtěla milá paní chtěla 5 EUR. Potřeboval jsem se zbavit nějakých hřiven, tak jsem si řekl že to zkusím. Zeptal jsem se, jestli můžu platit hřivnama, prý že není problém, tak jsem vytáhl svazek drobných bankovek co mi zůstaly a ptal jsem se kolik. Pistolnice zkušeným pohybem přebrala peníze, řekla že je to OK a poslala nás s pasama ven. My jsme se nezmohli na slovo, jenom jsme tiše nadávali, protože v tom svazku mohlo být dobrých 120 hřiven, tj. skoro 20 EUR. Když už jsme si řekli OK, za blbost se platí, tak nás zahnali do dalšího okýnka, kde se platilo 4 EUR za jakousi pofiderní ekologicou daň, a pak do třetího, kde jsme zaplatili 5 EUR za silniční daň. Všechno samozřejmě bez "rachunku" a bez "bumažky". Asi po hodině jsme byli volní a na Moldavském území. Asi po třech stech metrech je odbočka do centrální Moldávie, a po dalších dvoustech metrech rovně hraniční přechod MD/RO. Tady to sice bylo zadarmo, zato to trvalo neskutečně dlouho. Ale dobrá věc se podařila, 23:10 opouštíme divoký východ a jsme rádi že jsme doma v EU. Tady přichází zásadní problém, jediné co víme že za přechodem je Galati, přístavní město velké jako Ostrava, a dál už ukrajinská mapa nesahá. První co jsme chtěli, bylo najít si teplé pole a někde se vyspat. Nebylo to tak jednoduché, protože od hranice k městu vede prakticky pořád jakýsi betonový koridor, pořád tam jsou nějaké značky "Matrica/Vignette", něco podobného jako když vjedete do Maďarska (posléze jsem - až doma - zjistil, že ta známka musí být i na normálních cestách, aspoň jsem to tak pochopil). Tak jsme někde uprostřed Galati, značení už je lepší, bohužel nemáme mapu, tak se řídíme směrem na Bukurešť, snad nás to nějak vyvede. Taky že vyvedlo, a tak na první odbočce sjíždíme na nějakou polní cestu, je dost široká, tak to tady zalamujeme, Štěpán jako vždycky v autě, já na karimatce venku ve spacáku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama